Když se řekne, že jsou díla ze sbírky zapůjčena na výstavu, většina lidí si představí až ten finální moment – obrazy visící na stěnách galerie pod zářemi reflektorů. Cesta k němu je ale složitější proces plný precizní práce, která zůstává očím veřejnosti skrytá.

Když se mě někdo ptá, jak jsem začal sbírat umění, čeká většinou nějaký velký příběh. Pravda je mnohem prostší – a možná právě proto důležitější.

Na začátku nebyla žádná velká vize ani ambice stát se sběratelem. Byla rekonstrukce domu. Dokončovali jsme tehdy bydlení a architekt přišel s tím, že by bylo dobré umístit do prostoru nějaké umělecké dílo. Do té doby jsem měl k výtvarnému umění spíš neutrální vztah. Nebyl jsem sběratel, ani znalec. Byl jsem člověk, který si zařizoval dům.

Když se mluví o sbírání umění, většinou se mluví o úspěších — o objevech, o skvělých akvizicích, o momentech, kdy intuice zafunguje naprosto přesně. Jenže pokud mám být upřímný, sběratelství je ze stejné části i o chybách. A některé z nich jsou drahé.

Nemyslím tím nutně finančně. Ty nejdražší chyby jsou ty, které vás něco naučí o vás samotných.