Minulý týden jsem se v prostorách pražské Kunsthalle zúčastnil dobročinné aukce pořádané na podporu nadace Spolu s odvahou. Mám velkou radost, že se mi v aukci podařilo vydražit dvě skvělá díla – sérii čtyř kreseb od Jiřího Příhody z roku 2011 Diogenův sud a fotografii od Markéty Othové 1933, Karlín Studios z roku 2015. Umění má obrovskou sílu nejen inspirovat, ale také pomáhat tam, kde je to potřeba. Považuji za samozřejmost a součást odpovědnosti každého z nás, abychom neziskové projekty a organizace s takto smysluplným posláním aktivně podporovali.

Když se řekne, že jsou díla ze sbírky zapůjčena na výstavu, většina lidí si představí až ten finální moment – obrazy visící na stěnách galerie pod zářemi reflektorů. Cesta k němu je ale složitější proces plný precizní práce, která zůstává očím veřejnosti skrytá.

Když se mě někdo ptá, jak jsem začal sbírat umění, čeká většinou nějaký velký příběh. Pravda je mnohem prostší – a možná právě proto důležitější.

Na začátku nebyla žádná velká vize ani ambice stát se sběratelem. Byla rekonstrukce domu. Dokončovali jsme tehdy bydlení a architekt přišel s tím, že by bylo dobré umístit do prostoru nějaké umělecké dílo. Do té doby jsem měl k výtvarnému umění spíš neutrální vztah. Nebyl jsem sběratel, ani znalec. Byl jsem člověk, který si zařizoval dům.

Když se mluví o sbírání umění, většinou se mluví o úspěších — o objevech, o skvělých akvizicích, o momentech, kdy intuice zafunguje naprosto přesně. Jenže pokud mám být upřímný, sběratelství je ze stejné části i o chybách. A některé z nich jsou drahé.

Nemyslím tím nutně finančně. Ty nejdražší chyby jsou ty, které vás něco naučí o vás samotných.